S I L V E S T R

Kdo klikne na tento odkaz nebo dokonce na hraběte Káčulu, bude zle pokousán!
Děkuji těm, kteří to udělají a doufám, že nebudou zklamáni.

"Tak je neděla večer a já si v poklidu sedím u netu a přemýšlím, kam se ještě podívám. Do sluchátek mi vyřvává rádio Krokodýl, čímž nechci dělat reklamu zmíněnému rádiu, protože si rádia vybírám podle nálady.
No a Alfička, která sedí necelé dva metry přede mnou si dodělává nově rekonstruované bahno. Mimo smajlů, které mají opravdu hodnotu si dál ladí svou kapitolu s názvem "Normalizace". Né že by se slzama v očích vzpomínala, jak to tenkrát bylo krásné, protože zastává ten samý názor jako já, že to stálo za hovno, ale má to spíš jako humorné memento, aby si národ občas připomínal, že né všechna nebezpečí jsou navždy zažehnána.
No a teď si představte tu nádhernou situaci, kdy mi do sluchátek řve Tina a moderátor komentuje, že je velká škoda, že nemůže pustit i obraz do rádia. Trošku mne to rozesmálo, protože plakat v rádiu nad tím, že nejde pustit obraz je trošku divný, ale proč né, nakonec, něco tam říkat musí. A najednou se mi do Tiny vloudí podivný zvuk, klasický ruský kozáček. Hmmmm, Alfa něco našla, řeknu si a dál si brousím na netu. A to byl ale jen začátek, následoval proslov samotnýho Lenina, dále Pugačevová, najednou přechod na prvomájové socialistické dechovkové pochody a dokonce nezapomenutelný song ze seriálu 30 případů majora Zemana.
Najednou mi naskočí husí kůže a v myšlenklách se pomalu vracím do svých maldších let, kdy vlastně v televizi a rádiu pomalu nic jiného nebylo. Ježiši, zblázním se, to přeci není možné, říkám si, to je jak kdyby jsme byli hypnotizovaní a najednou se ozval spouštěcí signál a najednou podle naprogramování půjdu vesele budovat další pětiletku.
No, ale naštěstí najednou se ozval hlas moderátora z rádia a ohlašoval další písničku, dokonce i nějakou soutěž, kdy volající má uhodnout starší písničku. Uf, už to ze mne spadlo a já se vracím do reality. Ano, žádná "normalizace" v reálu se nekoná, to jen vzpomínky. Otřel sem si spocené čelo, pochválil Alfu, že našla zajímavé stránky a prohlásil, že na netu se dá najít opravdu každá volovina i užitečná informace. Jen si někdy musí člověk trošku obrnit nervovou soustavu. "

Řeknete si, to nejde dohromady. No jak se to vezme.

Již před několika lety, kdy se mé bříško začalo kulatit (no, kulatilo se mi asi od 6 let), jsem si řekl, musíš se sebou něco dělat, ať nevypadáš blbě. A tak jsem začal přemýšlet, jak na to. Omezit jídlo? Brrr, hladomor mne nelákal, od toho jsou tu jiní. Začít opět sportovat? Jo a dopadne to jako naposled, když jsme s kamarádem Jardou se odpoledne rozhodli jít si zaplavat. On vysoký a hubený plaval, já malý a kulatý se spíš potápěl. Nějak na mne fyzikální zákony nepůsobí, neb mám příliš těžkou kostru, čímž se vždy hájím u doktorky, která na mne při návštěvách dvakrát doroka s hnisavou angínou řve ať již přestanu žrát a začnu jíst.
Nu vyrazili jsme tenkrát do centra nejmenovaného města Prahy a na lepší plavání jsme se rozhodli posilnit se sem tam pivkem. To bylo v zájmu doplňování tekutin, neboť bylo vedro, že i ryby suchem v řekách lekaly. No nebudu to protahovat, piv bylo k večeru asi 6 a bazén v nedohlednu. No a pak Jarouš prohlásil: mám doma flašku whisky, bazén už nebude. Já samozřejmě neodmítal podanou pomocnou ruku a tak jsme se obrátili směrem k domovu.
Cesta proběhla bez konfliktů, což u mne nebývá často, ale to asi bylo věčným couráním od hospody k hospodě. Po dorazení k němu domů, jsem se slušně zul, což na návštěvách dělám, ale tentokrát jsem měl udělat vyjímku. Ušetřil bych si spoustu následujícího divení. Jarouš přinesl flašku, bohužel whisku né, neboť jak pravil, by ho máti zabila a on si chtěl ještě v životě užít. No co řekli jsme si, dáme panáka rumáče a půjdeme chrnět. On sice jako správný študák měl další den prázdniny, ale já již byl zapojen do socialistického zušlechťování naší krásné Prahy. Tenkrát jsem makal na výstavbě metra.
Vraťme se však k tématu: láhev byla plná, skleničky dvoudecáky a Jarda naléval. Ať prý nemusí pořád vstávat. Ruce se mi neklepaly, tak jsem to nerozlil. Nebojte se nebudu popisovat úplně vše do detailu o čem jsme kecali, né že bych nechtěl, ale nepamatuji se.
Teď bych si dovolil použít filmařský "střih": Otevíráme druhou láhev rumáče! To si pamatuji, taktéž si pamatuji, na náš pocit, jak jsme dobrý, máme v sobě flašku rumu a mic nám není, no fakt nejsme ožralý. Tak a to je vše. Co byl dál? Bylo.
Já se probudil, tedy byl jsem probuzen mojí starostlivou maminkou ve své postýlce. Poprvé v životě jsem dostal snídani do postele, když jsem nebyl nemocen. Fuj ještě teď si to pamatuji. MERUŇKY. Kurňa já mám žízeň, meruňky jsou šťavnaté, sem s nimi. Přitom jsem se dozvěděl, že je již osm hodin a že na montážích začínáme od šesti, což už asi nestihnu. Jéje - trochu se mi rozbřesklo v bolavý, moc bolavý hlavě. Nu což, něco na sebe hodím a odjedu se k šéfovi omluvit, že si vezmu pro dnešek volno. Plán jsem měl jasný, což je začátek dobrých skutků, meruňky uklidnily rozhoupaný žaludek a tak jsem se rozhodl uskutečňovat plán. Oblečení dobrý, to bylo na zemi, to jsem posbíral. Teď ještě doklady, lítačku (tramvajenku), sandále a hurá za dovolenkou. Ale ouha doklady prostě nebyly. Máti se zatím vytratila, tak jsem si řekl, že ty dvě cesty autobusem zvládnu načerno. Tak už jenom ty sandály a ouha ani ty nebyly. Ať hledám jek hledám nejsou. Doprdele, přece jsem nepřišel bos. Kurňa, kam je mohla matka zašantročit. No co, až se vrátím, tak se najdou. Hupsnul jsem do tenisek a vyrazil.
Cesta proběhla dobře, i když to úporné vedro mi evidentně nedělalo dobře. Když na mne dýchl příjemný chlad vykopaného tunelu metra, tak jsem si oddechl. Prvního jsem podkal Láďu chrousta (přezdívka), který se na mne zkušeně podíval a poslal mne na nástupiště, kde byl šéf party. Ahoj Mirku, říkám, když jsem ho našel, hele, já to ňák včera nezvládl, tak bych si vzal dnes volno. Hm řekl a podíval se na mne, jdi se převléct, vypotíš se a bude to dobrý. No jak chceš, řekl jsem si, ikdyž nevím k čemu ti tu dnes budu. Tak jsem mazal do šatny a teplo na povrchu udělalo své. Akorát po vlítnutí do šatny byl záchod obsazenej a na chodbě za rohem volné umyvadlo, co vám budu povídat, meruňky už asi přestalo bavit vyvažovat chvění žaludku a bylo to. Přiznám se nic moc, ale umyvadlo dobrý. Dokonce se mi zdálo, že to je kulturně snesitelný. Tím myslím, že po použití umyvadla jsem ho i opláchl. To, že to těžce odtejká jsem neřešil, stejně ho nikdo nepoužívá. Pak jsem mazal na figuru, jak říkáme. Šéf mezitím odjel na podnik a Ládík mi poslal do strojovny zapojovat co již bylo zapojeno. Naštěstí. Zbytek směny do šesti jsem prospal.
První cesta z práce vedla k Jaroušovi, protože v občasných záblescích paměti, jak se vracela do mé hlavy, stále vyvstávala myšlenka, jak dopadl. Žije vůbec? Byl totiž týden sám doma a že bych chtěl mít kamaráda, který se se mnou uchlastal k smrti, mne děsila. Cesta nebyla dlouhá, bydlel o tři vchody (panelákové) ode mne. Do vchodu sem se dostal, výtah a netrpělivé zvonění za dveřmi. Ach, kdybych si alespoň na něco vzpoměl. A ono nic , naprosté ticho jak v hlavě, tak za dveřmi. Ty vole, říkám si, co se děje? Je pryč, nebo tam někde leží studenej? Dodám si odvahy, postavím se pravdě čelem. Zvoním dál, lépe řečeno opřu se o zvonek. Najednou se rozlítnou dveře a Jarda s klidem praví "co blbneš magore". Uf, je to dobrý, a s blbým výrazem radosti jsem šel dál. Ten blb do dneška neví, co se v mé dětské duši odehrávalo za drama. Co děláš, blbe, že neotvíráš, říkám mu. Drhnu koberec, jeden flek už mám, druhej už taky bude. I na jeho pozvání vkráčím do předsíně, aby jsme dali řeč a první co uvidím - moje sandály. Hele ty jo, já tu včera nechal boty, říkám. No dyť jo, odvětí Jarda, tys mi dal! Já? Co blbneš, já si nic nepamatuju, teda ještě si pamatuju, jak jsme otevírali druhou flašku. Hele co bylo pak? Hm, praví Jarda, to seš dobrej, já si druhou flašku taky nepamatuju, já na to přišel až když sem se v půl jedný probudil. Ale bylo to hrozný probuzení. Když jsem vypad z postele, první co jsem našel byl flek na koberci v předsíni. Počkej, říkám, tam byl nějaký flek? Jo a smrděl, odvětil. Nespěchej, říká, to není všechno. Druhej byl v obýváku a fakt nevím, kterej komu patří. A navíc jsi mne vyděsil, já tu prolítal celej byt, kde seš. Co? - říkám tentokrát já. Co bych tu dělal, já spal doma. No jo, to se ti to říká, já ráno vylezu z postele, v předsíni vidím tvoje sandále, v obýváku leží na stolku tvoje doklady, peníze, lítačka, tak je přeci jasný, že tu někde musíš být, protože nikdo normální nebude přece v noci odcházet bos. Ale je fakt, že klíče tu nebyly. (vysvětlení autora: v té době jsem nosil klíče od všeho, co mělo zámek a výsledek byl cca 30cm dlouhý a 2,35kg těžký svazek, na který už byl zbrojní pas, neboť to podléhalo registraci útočných zbraní). Tak prolezu celý byt i s balkónem a ty nikde. Hm, říkám a co si vlastně pamatuješ z toho našeho plavání? Nic odpoví lakonicky, i tu druhou lahev si nepamatuji. Co bylo, položí mi otázku. Jak to mám vědět, odpovím, já si jen pamatuju, jak jsme, teda já jsem otevřel druhou láhev a ty jsi nalil další dvoudecák. Dál není nic, naprosto nic. Počkej, jak jsi se teda dostal domů? Jo to mi vysvětli, říkám. Pak dodám, což domů, tam trefím, ale jak jsem otevřel vaše dveře od bytu, přivolal výtah, trefil se do přízemí, otevřel dveře do baráku, vydal se správným směrem, nespadl z tech blbejch schodů, které jsou mezi našimi vchody, odemkl náš vchod, přivolal výtah, dojel do správného patra, odemkl náš byt a trefil do pokoje? To je mi dodneška naprostou záhadou. Byl někdo, kdo mi pomáhal, nebo to byla železně naučená rutina za dobu naší společné docházky do stejné třídy v ZDŠ? Nevím, nikdo mi v následujících dnech nevynadal, že mne táhl ožralého domů, máti mi řekla, že jí probudilo až to, jak se motám po pokoji, ale bála se tam nakouknout, protože to byla má první opice v rodině a tak nevěděla, jestli jí nebudu chtít fackovat, čímž mne hluboce ranila, protože ženy nebiju.
Nakonec nezbývá než zkonstatovat, že se to prostě povedlo a dále se tím nezabývat. A pak že sportovat je zdravé, no řekněte. Stálo mne to to, že do dneška a už je to cca 20 let nemohu rum ani cítit, natož se ho napít. V tu chvíli by mne začali opouštět meruňky, které nosím v hlavě. :o)

Je to již více než rok, lépe řečeno asi tak podzim, zima, zkrátka předvánoční čas. Předesílám, že až do této doby jsem byl přesvedčenej, že označení NON STOP znamená něco jako stále fungující, nepřetržitý provoz, k službám kdykoli, nebo že Vy jste k dispozici stále a nejhorší co může zájemce potkat je, že Vás při službě non stop někdo probudí, ale nemůže za to (snad) dostat vynadáno.
Ale abych se vrátil k tématu, prostě všude jsem se setkával s reklamou supermarketu Tesco, konkrétně v Letňanech, o službách zákazníkovi NON STOP. Nezapírám, velmi brzo jsem si oblíbil nákupy mezi druhou až čtvrtou hodinou raní. Nacházelo se tam mnohem méně nakupujících než přes den, prodavačky byly správně jeté a kupodivu kolikrát i příjemnější než přes den. Je s podivem, jak to v tom obchoďáku funguje, protože ve dne na mých pár dotazů lidiček, kteří se motali s nejrůzněji umístěnými, nic neříkajícími visačkami, jsem se nejčastěji dozvěděl, že nevědí, protože oni sem pouze do regálu cpou brambůrky, nebo víno, nebo šampóny, podle toho, kde jsem zrovna bloudil. No a tak jsem velmi záhy najel na noční nákupy s příjemným vědomím, že se na utrácení těžce vydělanejch drobáků se mohu vrhnout kdykoli. S přehledem jsem zvládl předvánoční i vánoční nákupní nájezdy a s příjemným přesvědčením možnosti nákupu kdykoli, nebo-li NON STOP jsem několik nedůležitých maličkostí do auta nechal na klidný povánoční čas. No a proběhl štědrý den, já se jako obvykle přežral a do rána pouze funěl, následný den jsem prožil radostě v práci doháněním restů a s vědomím dlouhé cesty jsem třicet minut po půlnoci vyrazil na doplnění destilované vody a nemrznoucí směsi do ostřikovače. A protože kolem výše zmiňovaného Tesca jezdím, již z dálky mne potěšila veliká reklamní cedule svítící do tmy o otevření NON STOP. Přiznám se, že i rozptýlila mé drobné obavy, že přeci není možné, aby i 25. prosince bylo někde otevřeno. No ale jak veliké bylo mé zklamání. Jistě tušíte, co následovalo. Přijel jsem na parkoviště a ještě při parkování jsem uviděl několik lidí u vchodu, což ve mne dotvrdilo a přesvědčilo o tom, že reklama nelhala. Pouze jejich smích byl trošku zarážející. Připsal jsem to oslavám a slavnostní náladě. I vydal jsem se ke vchodu a ... . Jak marné byly mé pokusy a zaříkávání sezame otevři se. V tu chvíli mi vzkypěla krev a já začal vidět rudě. To přece není možné, honilo se mi hlavou a pohledem na svítící poutač mi ubezpečoval, že je přeci otevřeno. Dokonce bych řekl, že na mne svítil drze. Ale bylo mi jasné, že to je následek rozbouřené krve. Ta mi v mrazu poměrně rychle chladla a tak jsem se jal prozkoumat, jaké má vlastě supermarket Tesco představy o otvírací době. Na prvních dveřích byl krásný leták o již zmíněné nepřetržité službě zákazníkovi. Teprve, když jsem si mrazem prilepil čumák na dveře, uviděl jsem, že na dalších dveřích ve vzdálenosti asi tak 5 až 10 metrů je něco jako otevírací doba. Ale protože písmo bylo poměrně malé a nevýrazné a hlavně já byl nepřipraven a neměl sebou dalekohled, zůstala mi tato informace utajena. A tak, abych již nezdržoval, prostě jsem odjížděl s pocitem, že jsem si právě rozšířil mé všeobecné vědomosti a to o to, že NON STOP nemusí být vždy tak úplně NON STOP. A věřte, že tato informace někdy mně a třeba i Vám může - i život zachránit.
Mějte se fajn.

Jsem pouhý politický konzument. Nevyhledávám ani politické ani hospodářské novinky, změny a zákony. Nechávám se oblbovat zpávami ať už z televize, tisku či učenými články, jak a co je, by mělo být, ale nebude. Co mi ale občas nedá, jsou obyčejné kupecké počty. V nedávné době, se mi najednou vytanula na mysl myšlenka, jak to je vlastně s tou naší hospodářskou situací. Stále slyšíme že deficit státní poklady je xxx miliard (pořád se to mění, kdo by si to pamatoval) a na druhou stranu se dozvídáme, že máme zaplatit za tuhle chybu státního úředníka tolik miliónů, támhle zase za špatné rozhodnutí bývalého ministra další milióny a to si jistě nepamatuju a nevím všechny případy, kdy se má co zaplatit za chybná rozhodnutí. Jo vím, i úředník je jen člověk, ale když tu chybu udělá "obyčejný" člověk, neřku-li podnikatel, vrhnou se na něl státní orgány a jedinné co slyší je zaplať. Teda pominu-li otázku české národní hry "já na bráchu, brácha na mne". S touto hrou, když máte dost bráchů se nakonec i těmto bratříčkům nestane nic. Ale to je samotná kapitola. Já bych se jen rád někdy dozvěděl, že díky tomu, že tento bývalý ministr udělal špatné rozhodnutí, či i samotná vláda schválila špatnou koncepci, no tak jako každý, hezky si to rozdělí a bude do státní kasy splácet dluh, který se jim podařilo vytvořit. Proč mají všechno zaplatit jen normální lidi, kteří navíc kolikrát i upozorňují na skutečnost, že to nebude to pravé ořechové a stejně je jim to houby platné.

Tak si zase sedím u svého jediného a nejmilovanějšího PC a přemýšlím, kam se mi ten život ubírá. Je mi no hóóódně let, v podstatě nemám nic a tak sem se rozhodl, že o to nic se s Vámi budu dělit. Teda jestli chcete.

Rozhodně nečekejte, že budu popisouvat sexuální praktiky, ikdyž je to na netu největší fenomén. Jsem toho názoru, že jsou věci, o kterých má správný muž mlčet, nebudu dávat chyrý rady, jak na to či ono a ani nebudu se snažit upoutat Vás tady u mne za každou cenu. Vlastně je mi úplně jedno, zda to někdo bude číst a říkat si "to je ale debil" nebo zda se budete vracet a říkat si "jo to jsem taky zažil, to je fakt", nebo zda si řeknete "co zase vyváděl, ten jeden Silvouš poblázněnej"..

Jo a ještě jednu óbrovskou maličkost musím si splnit. Chci tímto poděkovat Alfičce, která se před několika lety vrhla do hatla matla kódu, i když o něm nevěděla nic. Nedala se odradit, jako já, několika stovkami neúspěchů, ikdyž neúspěch není to správné slovo a znova a znova se trápila nad tím jak to udělat, aby to bylo takhle a né tak jak se to ukazuje. Chudinka vždycky hledala radu u mne, i když věděla, že já těm všem závorkám a značkám a čemu všemu se tam používá ani trochu nerozumím. I tak pokračovala a nakonec vytvořila několik, pro mne perel na českém netu. Její styl je čistý, nepřeplácaný a hlavně si nechala ode mne, no dobře, teď se vytahuji, ale proč né, poradit, že prvotní co musí stránky splňovat je být rychlý. Neznám nic horšího, než když vlezu na stránky a objeví se "loading" a já čekám a čekám. Nebo se neobjeví nic a taky čekám a čekám. No já jsem nedočkavec a tak sem se asi o spousty kvalitních stránek připravil, protože prostě nečekám..

Takže Alfičko díky za tvou trpělivost, která mne přivedla až sem. Pro upřesnění bych jen dodal, že její snaha byla přivést i mne k tvorbě, i přes to, že sem spíš klasický konzument, než tvůrce.